Hledání lásky je jednou z nejzákladnějších hybných sil v životě lidském. Když se člověk cítí být milován, vytváří to pocit živosti a nasycení. Život je bohatý, plný a my máme energii. Tato energie může jít do vášně a sexuality, do tvořivosti a také do jemnosti a zranitelnosti, soucitu. Když člověku chybí pocit lásky, život se může proměnit ve velmi obtížný úkol. Obzvláště pak, pokud je vztah v krizi anebo končí, člověk může spadnout do velmi hluboké díry.

A proto se mnoho lidí lásce vyhýbá. Pokud se otevřeme, ozvou se v nás naše stará zranění. Zranění z opuštění v dětství anebo oddělení od matky hned po narození. V těchto chvílích jsme byli úplně zranitelní a závislí a nemohli jsme vůbec nic dělat s tím, co se kolem nás dělo. Miminko potřebuje, aby z vnějšku přicházelo tolik pozornosti, péče a lásky. Staré pocity, že nejsme viděni ve své jedinečnosti anebo pocity, že naše hranice nejsou respektovány, pak vytváří filtry skrze které vnímáme svět.

Vyhýbání se lásce a zůstávání za našimi ochranami ukazuje v podstatě jednu věc: že nedůvěřujeme lásce, že nevěříme svému srdci. Nedůvěřujeme schopnosti našeho srdce transformovat bolest. Často si to neuvědomujeme, ale je to jako bychom měli v našem nitru mentální věk dítěte anebo dospívajícího. A pak pohlížíme na ostatní na základě toho, jestli je pro nás ten pravý anebo ne.

Bohužel pak končíme ve vztazích, kde nenacházíme ani intimitu, ani vlastní individualitu, ani svobodu. Nejsme úplně sami, ale zároveň máme bezpečnou vzdálenost. Takovéto vztahy nejsou naplňující, jsou strategickým spojením za účelem vyhnutí se příliš velké osamělosti a pokrývají některé základní potřeby bezpečí, společnosti a sexuality. V životě je mnoho obtížných chvil: chvíle utrpení, chvíle ztrát. Pokud nevěříme, že si můžeme sami poradit s těmito zkušenostmi, začneme očekávat a vyžadovat, že naši blízcí kolem nás by nám měli pomáhat a řešit tyto problémy za nás. Pokud máme tato očekávání ve vztahu je to zatěžující, vyvolává to často odcizení a konflikty.

Když je přítomná láska, stáváme se v našich vztazích dospělými. Jsme naplnění a můžeme a chceme tuto kvalitu sdílet s ostatními. Začínáme vnímat lásku jako přítomnost, určitou vibraci, která dodává životu pohyb a hybnost. Snad největším darem je, že začínáme vnímat, že je láska nezávislá na tom, jestli jsme s někým anebo jestli něco s někým děláme. Láska může být přítomná i když jsme úplně sami.

Autor: Bhagat